smer

“Jé, vy to máte červený,” odhalil mi spontánní Trampota svůj jemnobarvocit při gratulacích.

“Já jsem si je odpočítala, jak tam ležely, takže jsem věděla hned, že ten červený bude tvůj,” zanalyzovala posléze tchýňka s nekompromisní převahou toho, kdo bere matematiku jako neutrální vědu, kterou lze správnými početními operacemi vychýlit ve svůj prospěch.

Čerstvým akademickým povětřím se nesly zkazky, že fakulta se hecla a objednala i červené tubusy. A fakt že jo. Mezi modré trubky, které se vyjímaly na tácu jak za svítání podebraná várka lososů, zamíchaly rybářky ze studijního dvě červené ploutve z okouna. Všechny trubky vyrovnané jedna vedle druhé jak ve stánku na tržišti idejí hleděly zakaleným okem ke stropu a snažily se nezasmrádnout dřív, než si je převezmeme.

Read More →

Nějak se mi teď nedaří vkládat příspěvky v době, kdy jsou právě čerstvé. ZKinterovat jsme se byli už na apríla. I kojenec v kočárku se řehtal, když projížděl kolem vystaveného obrněného modelu svého vozu. (Já jsem zahořela hlavně pro veškeré podezřelé slizké skulptury, zpod nichž cosi utěšeně vytékalo.) A od té doby jsme stihli ještě jednu výstavu, tentokrát známé autorské autodvojice – odtamtud ale fotky nemám, neboť tvůrčí koncepcí dotyčných umělců – na rozdíl od geniálního Kintery, kterého si ani Babčáková nebála dát na zahradu – je randomizovaný škrt tužkou, z něhož uchází “aura vyvolených”. Takže raděj zpět ke kinterovštině.

Read More →

Pokusili jsme se dnes na chvíli vymanit z přetékajících tukových záhybů každovšedních monstroblud a nasát sváteční pražský smog.

Nejprv jsme vyrazili na hromadnou schůzku s realitním makléřem do Kramářovy haciendy. Mezi přítomnými zájemci vyčnívali jsme jednoznačně jako nejperspektivnější pár, neboť kromě nás přišlo nebo bylo přivedeno akorát mnoho postarších dvojic až trojic (z nichž někteří získali v poslední možné chvíli privilegium zasednout k odpočinku do židlí pro jinak jen politické hosty), jimž jsme pouze kazili věkový průměr a marně přitom přemýšleli, jaká strategie vede úřad vlády k tomu, že inzeruje zrovna v lifestylu “Život začíná po šedesátce”. Read More →

Téma: Šťastné setkání

Dnes měli za úkol nakreslit někoho blízkého. Učitelka, která neobyčejně věrně připomínala kynutou buchtu s domalovaným obočím a kterou Emílie už první školní den překřtila na Muffin, procházela mezi lavicemi a rozplývala se nad výjevy na papírech jak křehká drobenka na jazyku. Vznikala tu mimořádná skvadra rozličně postižených kreatur, přičemž ty z nich, které kolem sebe divoce máchaly pažemi, se navíc dusily vůní mnoha bujných květin, které se malí, leč sveřepí estéti rozhodli umístit na pozadí, aniž by se dříve ujistili, že nekreslí květiny jedovaté. Zvlášť špatně na tom byla osoba blízká nedaleko poposedávající Sisinky s korunkou na hlavě, kterou Emílie mimochodem shledávala zvláště imbecilní, neboť Sisinka vyznávala dekadentní kresebný styl, v němž obličeje lidí měly vždy zásadně tvar písmene U a vlasy jim tryskaly z hlavy jako chocholy krve po rozcvičce vzbuzených zombií.

Emílie se rozhlížela po výtvorech svých slabomyslných spolužáků a z tolika jalového materiálu by nejradši blinkala. Víceméně jen sama pro sebe si strčila prst do krku a naznačila, že se dáví, avšak právě orlosupí pohled dozorujícího Muffina tuto bryskní recenzi zachytil. Zúžil oči na dva rozštěpené mandlové půlměsíce a zcela v rozporu s pedagogickými zásadami přede všemi strhal Emíliino vlastní dílo a u jejího jména si udělal černý puntík, který vypadal spíš jako černá díra, v níž by se podle jeho odborného názoru mělo to satanské dítě navždy ztratit. Read More →

Bylo to vřící, syčící a i jinak dost nesporné peklo. Může-li být v pekle podlaha, pak se ztrácela pod nánosy rozškubaných cárů a zmačkaných papírových koulí. Za stolem seděl Prvotní hybatel, Velké oko, Nejvyšší účel, Počátek všeho, Vrchní spouštěč. Hlavu měl takřka přilepenou k desce, tlačil na tužku tak, že se, koncem s gumou přitom vrtíc nevěřícně, vypařovala před očima, a z uší mu vytékal mozek.

Mezi hromadami počmáraných papírů zaplněných mrtvolami přezíravě okolkovaly tři bezprizorní existence. Všude kolem byli mrtví. Kreslená verbež, co jí chyběl větší či menší kousek k tomu, aby se narodila živá. Byli tu beztrupí roztržkové, abstraktní kreatury, jež připomínaly různé vřelé pandemické viry a bakterie, melancholické chcíplotiny evokující padlé anděly s volanty na hlavách, podezřelí tvorové, které autor nejspíš kreslil na záchodě, protože byste je klidně mohli spláchnout a ještě byste měli pocit dobře vykonané práce, avšak byl tam také přinejmenším jeden, který vypadal jako strašidelný bidet. Ti všichni byli mrtví, padli za oběť krvelačného umu nejvyššího velmistra. Zesnuli jako náčrtky. Read More →

Existenciální výkřik prý.

(Tentokrátní téma tvůrčího semináře /které jsem dosti zignorovala/: Akční povídka)

Nahoře pulzují zarudlá oblaka. Smršťují se a rozpínají intuitivně jako vytržený sval. Obloha se nadavuje. Pořád a pořád, jakoby to nikdy nemělo skončit a nikdy neměl přijít ten hrozivý a jediný očekávaný moment, kdy se vyvrhne ven to, co uvnitř škrábalo. Přesto ale ve vzduchu už jaksi visí zvratky. A déšť. Kyselinový. Protože žádný jiný by se sem dopadnout neodvážil.

Dřevěné molo nahnuté přes vodní hladinu se rozechvěje. Po zádech mu přeběhl mráz. Asi.
Kapkapklap
V dáli se poprvé ozvou prchající kroky, které padají na vysušená prkna mola a pokrývají je třesem jako při kobercovém náletu. Jsou čím blíž tím nepříjemněji hlasitější a řítí se rychlostí dokonale rytmizovaného mechanismu. Žádné rozpaky v šourání, jen prudké údery do země a krátké odstředěné pauzy, v nichž divoké tělo vždy znovunarazí do gumového vzduchu před sebou. Útočící noha do něj prorazí další díru. Běh po pudu. Tep po tepu. Read More →