Nějak se mi teď nedaří vkládat příspěvky v době, kdy jsou právě čerstvé. ZKinterovat jsme se byli už na apríla. I kojenec v kočárku se řehtal, když projížděl kolem vystaveného obrněného modelu svého vozu. (Já jsem zahořela hlavně pro veškeré podezřelé slizké skulptury, zpod nichž cosi utěšeně vytékalo.) A od té doby jsme stihli ještě jednu výstavu, tentokrát známé autorské autodvojice – odtamtud ale fotky nemám, neboť tvůrčí koncepcí dotyčných umělců – na rozdíl od geniálního Kintery, kterého si ani Babčáková nebála dát na zahradu – je randomizovaný škrt tužkou, z něhož uchází “aura vyvolených”. Takže raděj zpět ke kinterovštině.

Read More →

třeštivě zábavní… a srdnatě bojovní… a vaše životy bezodkladně pohlcující…

Tennis Critterrrs!

A speciální cena Gremlinova poháru náleží tentokrát (a jistě ne naposled) dvojici ve složení tučňák Tux a veverka Furlo, jež po důkladné přípravě a rozboru FedCupovic inspirativních víkendových soubojů rulovala ve smíšených čtyřhrách a ve finále porazila již zcela rozložený tým Karlíka, Máchy T. a Marka Letokruha. :cool:

Den co den jsme se chmurně dívali za testovacím pápěřím, jež silou středně velkého a středně shnilého letícího ananasu pokaždé protrhlo stojaté inverzní pásmo a rozplclo se na ulici. Po dvou měsících čekání na příznivý či jakýkoli prokazatelný vítr jsme se vzrušeně vyhrnuli na kopec – akorát podivným úchylem s brýlemi jsme se nechali předhonit – abychom zkušebně vyvenčili naši novou poletuší obludu, která to v sobě ovšem zadržovala už od loňského podzimu, kdy na vypouštění kvůli jistým kazifukům nakonec vůbec nedošlo (popis předloňského premiérového vzletu schizofrenní kubistické stvůry do divoké přírody, který se vmrzl a pak vpil do našich pamětí, naproti tomu dohledat lze, a to tu).

Nejprv jsem jako signifikantní foto dne chtěla uvést totok, nicméně pak jsem se rozhodla být trochu loajálnější vůči osobnostem na obou koncích provázku, a tak nabízím foto z pozdější etapy jejich komplikovaného vztahu – a sice neohroženě idylické spojení ve zbytcích světla, které se zasekly na okrajích kotle. Tady je:

Pokusili jsme se dnes na chvíli vymanit z přetékajících tukových záhybů každovšedních monstroblud a nasát sváteční pražský smog.

Nejprv jsme vyrazili na hromadnou schůzku s realitním makléřem do Kramářovy haciendy. Mezi přítomnými zájemci vyčnívali jsme jednoznačně jako nejperspektivnější pár, neboť kromě nás přišlo nebo bylo přivedeno akorát mnoho postarších dvojic až trojic (z nichž někteří získali v poslední možné chvíli privilegium zasednout k odpočinku do židlí pro jinak jen politické hosty), jimž jsme pouze kazili věkový průměr a marně přitom přemýšleli, jaká strategie vede úřad vlády k tomu, že inzeruje zrovna v lifestylu “Život začíná po šedesátce”. Read More →

“Jé, to je úplně perfektní býčí kost!…taková ta pro psy na žvýkání…” zajásala jsem nadšeně do otevřené krabice. “To je diplom,” odtušil poučenější Machoň, protože je bakalář dýl než já, tak se vyzná, a protože býčí kost vyšla z jeho příbuzné pece. Marcipánová atrapa ležela u hlavy hroudě “chlupů”, co dohromady vypadaly jako cukrový bišon. Takové psy nezbývá než sežrat. Ještě ten večer jsme chutnali nadýchaný zadek.

Read More →

Zde v rozvalinách mrtvočasu odpočívá první, tady druhá, a teďko teda vymačkáme freš ovocnou třetí várku. Dnes to bude maličko exkurz do Bizárie. Tyhlety tři rozverné komiksy, co si je za moment lehce představíme, jsou všecky tak trochu nebo i hodně úchylné. To záleží. Taky mají společné, že obsahují víc drobných až mikro příběhů. Jo a že ty mikropříběhy jsou… dost úchylné.

Edward Gorey – Octárna a jiné příběhy

Když ráno snídali, ono to k nevíře
topinku snědlo, džem i kus talíře.

Kdyby se Kafka s Vianem a Oscarem Wildem zhulili u Alenky doma v říši divů, vymysleli by asi něco podobného. Akorát Gorey je lepší v tom, že navíc úchvatně zlověstně kreslí. V jeho podání se i obyčejné dveře třesou tak, že za nimi hnedle očekáváte zákeřného úskoka. A taky že jo, dorazí vrazi, kouzla a další pochybní hosté, akorát si vedle vybourají dveře vlastní. Všechno ale má svůj pevný hororový řád a ctí se protokol, jak se ve viktoriánské Anglii sluší, takže i vraždy se tu provádí distingovaně dle abecedy a s invencí, jež prozrazuje až dojemný vrahův zájem. Read More →

Téma: Šťastné setkání

Dnes měli za úkol nakreslit někoho blízkého. Učitelka, která neobyčejně věrně připomínala kynutou buchtu s domalovaným obočím a kterou Emílie už první školní den překřtila na Muffin, procházela mezi lavicemi a rozplývala se nad výjevy na papírech jak křehká drobenka na jazyku. Vznikala tu mimořádná skvadra rozličně postižených kreatur, přičemž ty z nich, které kolem sebe divoce máchaly pažemi, se navíc dusily vůní mnoha bujných květin, které se malí, leč sveřepí estéti rozhodli umístit na pozadí, aniž by se dříve ujistili, že nekreslí květiny jedovaté. Zvlášť špatně na tom byla osoba blízká nedaleko poposedávající Sisinky s korunkou na hlavě, kterou Emílie mimochodem shledávala zvláště imbecilní, neboť Sisinka vyznávala dekadentní kresebný styl, v němž obličeje lidí měly vždy zásadně tvar písmene U a vlasy jim tryskaly z hlavy jako chocholy krve po rozcvičce vzbuzených zombií.

Emílie se rozhlížela po výtvorech svých slabomyslných spolužáků a z tolika jalového materiálu by nejradši blinkala. Víceméně jen sama pro sebe si strčila prst do krku a naznačila, že se dáví, avšak právě orlosupí pohled dozorujícího Muffina tuto bryskní recenzi zachytil. Zúžil oči na dva rozštěpené mandlové půlměsíce a zcela v rozporu s pedagogickými zásadami přede všemi strhal Emíliino vlastní dílo a u jejího jména si udělal černý puntík, který vypadal spíš jako černá díra, v níž by se podle jeho odborného názoru mělo to satanské dítě navždy ztratit. Read More →

Duchovní zážitek, kterému jsme se oddali, nás naprosto rozedral. Tyhlety muzejní noci jsou hrozně nebezpečné v tom, že se v jejich průběhu strašně snadno zkalíte tak, že nemůžete chodit, a prosíte spolukaliče, aby vás domů odnesl.

Kulturní pouť jsme zahájili v městské knihovně, k níž mě poutá přímo milostný vztah a kde tradičně exceluje občasný divadelní knihovnický spolek Vý; (Výstředník!). Loni jim někdo vraždil knihovníky, letos členky spolku způsobily, že zrádný Iškariot cáloval poslední večeři, grácie šly lovit chlapy, monstrózní Marat, který vypadal jako olbřímí kytovec s turbanem na hlavě, při koupeli neumřel, protože v koblize chyběla marmeláda, zato ale ve vaně utopil Rousseaua (půjčeného z knihovny), a dívku místo hranostajem obdařily krysou. Read More →

Bylo to vřící, syčící a i jinak dost nesporné peklo. Může-li být v pekle podlaha, pak se ztrácela pod nánosy rozškubaných cárů a zmačkaných papírových koulí. Za stolem seděl Prvotní hybatel, Velké oko, Nejvyšší účel, Počátek všeho, Vrchní spouštěč. Hlavu měl takřka přilepenou k desce, tlačil na tužku tak, že se, koncem s gumou přitom vrtíc nevěřícně, vypařovala před očima, a z uší mu vytékal mozek.

Mezi hromadami počmáraných papírů zaplněných mrtvolami přezíravě okolkovaly tři bezprizorní existence. Všude kolem byli mrtví. Kreslená verbež, co jí chyběl větší či menší kousek k tomu, aby se narodila živá. Byli tu beztrupí roztržkové, abstraktní kreatury, jež připomínaly různé vřelé pandemické viry a bakterie, melancholické chcíplotiny evokující padlé anděly s volanty na hlavách, podezřelí tvorové, které autor nejspíš kreslil na záchodě, protože byste je klidně mohli spláchnout a ještě byste měli pocit dobře vykonané práce, avšak byl tam také přinejmenším jeden, který vypadal jako strašidelný bidet. Ti všichni byli mrtví, padli za oběť krvelačného umu nejvyššího velmistra. Zesnuli jako náčrtky. Read More →