Den co den jsme se chmurně dívali za testovacím pápěřím, jež silou středně velkého a středně shnilého letícího ananasu pokaždé protrhlo stojaté inverzní pásmo a rozplclo se na ulici. Po dvou měsících čekání na příznivý či jakýkoli prokazatelný vítr jsme se vzrušeně vyhrnuli na kopec – akorát podivným úchylem s brýlemi jsme se nechali předhonit – abychom zkušebně vyvenčili naši novou poletuší obludu, která to v sobě ovšem zadržovala už od loňského podzimu, kdy na vypouštění kvůli jistým kazifukům nakonec vůbec nedošlo (popis předloňského premiérového vzletu schizofrenní kubistické stvůry do divoké přírody, který se vmrzl a pak vpil do našich pamětí, naproti tomu dohledat lze, a to tu).

Nejprv jsem jako signifikantní foto dne chtěla uvést totok, nicméně pak jsem se rozhodla být trochu loajálnější vůči osobnostem na obou koncích provázku, a tak nabízím foto z pozdější etapy jejich komplikovaného vztahu – a sice neohroženě idylické spojení ve zbytcích světla, které se zasekly na okrajích kotle. Tady je:

Pokusili jsme se dnes na chvíli vymanit z přetékajících tukových záhybů každovšedních monstroblud a nasát sváteční pražský smog.

Nejprv jsme vyrazili na hromadnou schůzku s realitním makléřem do Kramářovy haciendy. Mezi přítomnými zájemci vyčnívali jsme jednoznačně jako nejperspektivnější pár, neboť kromě nás přišlo nebo bylo přivedeno akorát mnoho postarších dvojic až trojic (z nichž někteří získali v poslední možné chvíli privilegium zasednout k odpočinku do židlí pro jinak jen politické hosty), jimž jsme pouze kazili věkový průměr a marně přitom přemýšleli, jaká strategie vede úřad vlády k tomu, že inzeruje zrovna v lifestylu “Život začíná po šedesátce”. Read More →

“Jé, to je úplně perfektní býčí kost!…taková ta pro psy na žvýkání…” zajásala jsem nadšeně do otevřené krabice. “To je diplom,” odtušil poučenější Machoň, protože je bakalář dýl než já, tak se vyzná, a protože býčí kost vyšla z jeho příbuzné pece. Marcipánová atrapa ležela u hlavy hroudě “chlupů”, co dohromady vypadaly jako cukrový bišon. Takové psy nezbývá než sežrat. Ještě ten večer jsme chutnali nadýchaný zadek.

Read More →

Zde v rozvalinách mrtvočasu odpočívá první, tady druhá, a teďko teda vymačkáme freš ovocnou třetí várku. Dnes to bude maličko exkurz do Bizárie. Tyhlety tři rozverné komiksy, co si je za moment lehce představíme, jsou všecky tak trochu nebo i hodně úchylné. To záleží. Taky mají společné, že obsahují víc drobných až mikro příběhů. Jo a že ty mikropříběhy jsou… dost úchylné.

Edward Gorey – Octárna a jiné příběhy

Když ráno snídali, ono to k nevíře
topinku snědlo, džem i kus talíře.

Kdyby se Kafka s Vianem a Oscarem Wildem zhulili u Alenky doma v říši divů, vymysleli by asi něco podobného. Akorát Gorey je lepší v tom, že navíc úchvatně zlověstně kreslí. V jeho podání se i obyčejné dveře třesou tak, že za nimi hnedle očekáváte zákeřného úskoka. A taky že jo, dorazí vrazi, kouzla a další pochybní hosté, akorát si vedle vybourají dveře vlastní. Všechno ale má svůj pevný hororový řád a ctí se protokol, jak se ve viktoriánské Anglii sluší, takže i vraždy se tu provádí distingovaně dle abecedy a s invencí, jež prozrazuje až dojemný vrahův zájem. Read More →

Téma: Šťastné setkání

Dnes měli za úkol nakreslit někoho blízkého. Učitelka, která neobyčejně věrně připomínala kynutou buchtu s domalovaným obočím a kterou Emílie už první školní den překřtila na Muffin, procházela mezi lavicemi a rozplývala se nad výjevy na papírech jak křehká drobenka na jazyku. Vznikala tu mimořádná skvadra rozličně postižených kreatur, přičemž ty z nich, které kolem sebe divoce máchaly pažemi, se navíc dusily vůní mnoha bujných květin, které se malí, leč sveřepí estéti rozhodli umístit na pozadí, aniž by se dříve ujistili, že nekreslí květiny jedovaté. Zvlášť špatně na tom byla osoba blízká nedaleko poposedávající Sisinky s korunkou na hlavě, kterou Emílie mimochodem shledávala zvláště imbecilní, neboť Sisinka vyznávala dekadentní kresebný styl, v němž obličeje lidí měly vždy zásadně tvar písmene U a vlasy jim tryskaly z hlavy jako chocholy krve po rozcvičce vzbuzených zombií.

Emílie se rozhlížela po výtvorech svých slabomyslných spolužáků a z tolika jalového materiálu by nejradši blinkala. Víceméně jen sama pro sebe si strčila prst do krku a naznačila, že se dáví, avšak právě orlosupí pohled dozorujícího Muffina tuto bryskní recenzi zachytil. Zúžil oči na dva rozštěpené mandlové půlměsíce a zcela v rozporu s pedagogickými zásadami přede všemi strhal Emíliino vlastní dílo a u jejího jména si udělal černý puntík, který vypadal spíš jako černá díra, v níž by se podle jeho odborného názoru mělo to satanské dítě navždy ztratit. Read More →

Duchovní zážitek, kterému jsme se oddali, nás naprosto rozedral. Tyhlety muzejní noci jsou hrozně nebezpečné v tom, že se v jejich průběhu strašně snadno zkalíte tak, že nemůžete chodit, a prosíte spolukaliče, aby vás domů odnesl.

Kulturní pouť jsme zahájili v městské knihovně, k níž mě poutá přímo milostný vztah a kde tradičně exceluje občasný divadelní knihovnický spolek Vý; (Výstředník!). Loni jim někdo vraždil knihovníky, letos členky spolku způsobily, že zrádný Iškariot cáloval poslední večeři, grácie šly lovit chlapy, monstrózní Marat, který vypadal jako olbřímí kytovec s turbanem na hlavě, při koupeli neumřel, protože v koblize chyběla marmeláda, zato ale ve vaně utopil Rousseaua (půjčeného z knihovny), a dívku místo hranostajem obdařily krysou. Read More →

Bylo to vřící, syčící a i jinak dost nesporné peklo. Může-li být v pekle podlaha, pak se ztrácela pod nánosy rozškubaných cárů a zmačkaných papírových koulí. Za stolem seděl Prvotní hybatel, Velké oko, Nejvyšší účel, Počátek všeho, Vrchní spouštěč. Hlavu měl takřka přilepenou k desce, tlačil na tužku tak, že se, koncem s gumou přitom vrtíc nevěřícně, vypařovala před očima, a z uší mu vytékal mozek.

Mezi hromadami počmáraných papírů zaplněných mrtvolami přezíravě okolkovaly tři bezprizorní existence. Všude kolem byli mrtví. Kreslená verbež, co jí chyběl větší či menší kousek k tomu, aby se narodila živá. Byli tu beztrupí roztržkové, abstraktní kreatury, jež připomínaly různé vřelé pandemické viry a bakterie, melancholické chcíplotiny evokující padlé anděly s volanty na hlavách, podezřelí tvorové, které autor nejspíš kreslil na záchodě, protože byste je klidně mohli spláchnout a ještě byste měli pocit dobře vykonané práce, avšak byl tam také přinejmenším jeden, který vypadal jako strašidelný bidet. Ti všichni byli mrtví, padli za oběť krvelačného umu nejvyššího velmistra. Zesnuli jako náčrtky. Read More →

Existenciální výkřik prý.

(Tentokrátní téma tvůrčího semináře /které jsem dosti zignorovala/: Akční povídka)

Nahoře pulzují zarudlá oblaka. Smršťují se a rozpínají intuitivně jako vytržený sval. Obloha se nadavuje. Pořád a pořád, jakoby to nikdy nemělo skončit a nikdy neměl přijít ten hrozivý a jediný očekávaný moment, kdy se vyvrhne ven to, co uvnitř škrábalo. Přesto ale ve vzduchu už jaksi visí zvratky. A déšť. Kyselinový. Protože žádný jiný by se sem dopadnout neodvážil.

Dřevěné molo nahnuté přes vodní hladinu se rozechvěje. Po zádech mu přeběhl mráz. Asi.
Kapkapklap
V dáli se poprvé ozvou prchající kroky, které padají na vysušená prkna mola a pokrývají je třesem jako při kobercovém náletu. Jsou čím blíž tím nepříjemněji hlasitější a řítí se rychlostí dokonale rytmizovaného mechanismu. Žádné rozpaky v šourání, jen prudké údery do země a krátké odstředěné pauzy, v nichž divoké tělo vždy znovunarazí do gumového vzduchu před sebou. Útočící noha do něj prorazí další díru. Běh po pudu. Tep po tepu. Read More →

“Nečekala jsem, že přijde tolik mladých…asi je to pro ně atraktivní…jinak si to neumím vysvětlit,” vysvětlila rozpálená starší paní ob sedačku svému kolegovi.

besedaZdá se mi, že kolem je poslední dobou různorodého gayství víc než obyčejně. Rozpolceným politikům myslím dlouho nebylo tak teplo, svržen byl prototyp zásadového heterosexuála (kulervoucí masáž doufejme překonal bez újmy na těle), v Česku poprvé vyšla lesbická Bible a dokonce i muž teď prochází homosexuálním obdobím. Abych ho podpořila a dodala mu, zavedla jsem ho na masakrózní přednášku o příčinách a výzkumu homosexuality, kterou si pořádal ČRo Leonardo. A muž z toho byl tak rozčilený, že si před sebe musel sklopit sklápěcí stolek, aby to trochu zakryl.

Read More →

Don Kniha

❗ Dnes jsem došla k poznání, že nemůžu mít svůj semestr bez Docenta. Protože i tak mám asi přesně 23417 předmětů, chtěla jsem si poslední věc, kterou Docent učí a která mi ještě chybí ve sbírce absolvovaných, nechat na příští rok. Jenomže se ukázalo, že tento plán sám sebe zavrhl, ještě než se dostal k úskalím seberealizace. Poté, co jsem minulý týden nedorazila na jeho úvodní přednášku, (a do školy vůbec, neboť jsem vyspávala Koalici), začal mě Docent přepadat na strategických chodbách Fakulty a důrazně lobbovat pro svůj minoritní předmět. Obratný citový nátlak jsem nevydržela, a tak jsem dnes zasedla s několika dalšími rytíři starého média ke kulatému stolu k přednášce k Základům nakladatelské teorie a praxe. Po všech těch školních hodinách, během kterých začnu vždycky upřímně nenávidět všechno, co promluví, pohne se nebo jde na záchod, působí na mě debatování o knihách jak balzám na rty.

K náčrtku mě samozřejmě inspiroval zase Docent, když popisoval, jak kniha bojuje proti novějším médiím… 😎

Love actually. ➡

Destinka by leckomu cosi přála. Těm lidem, co jsou míň trapní než ti ostatní, nejsou různými způsoby, nástroji a otvory vypatlaní a neprovozují hysterii a verbální aerobik, přeje, aby se jim o Vánocích všichni ostatní vyhli.

Je to zvláštní, ale lidský život nebyl nikdy podroben matematickému zkoumání. Vem si třeba čas. Toužím po experimentu, který by pomocí elektrod přiložených k lidské hlavě zkoumal, kolik procent svého života věnuje člověk přítomnosti, kolik vzpomínkám a kolik budoucnosti. Došli bychom k poznání toho, kdo je skutečně člověk v poměru k času. Co je to lidský čas. A mohli bychom jistě vymezit tři základní typy člověka podle toho, která z podob času je pro něho dominantní.
Milan Kundera

V novém roce nevěřte adventistům ze sedmého nebe, vyberte si své zářné zítřky dřív, než se stanou minulostí, a adoptujte aspoň jednu obřezanou pastelku.

PFuj tfuj.

remake

Dnes vám představím rovnou tři pozoruhodné komiksy, které více či méně romanticky ukájejí čtenářský voyerismus milovníků autobiografického hyperrealismu v soudobé tvorbě grafického románu. 😎

Jak jsem vypozorovala, paradoxem podobných knih bývá, že vstupují do světa v podstatě jako hluboké, leč prosté (nikoli ve smyslu nesložité) a neznámé lidské příběhy, které ovšem disponují instinktivní schopností zahnízdit na výsluní zájmu. Jejich autoři a protagonisté se skrze dráhu odtajnění osobní historie proslaví jaksi rychleji a zběsileji, kterýžto fakt bývá v solidních společnostech obtěžkán příslušnou literární cenou, případně též cenami. Což jim ovšem ze srdce přeji, jelikož jejich životy musí být, soudě podle životopisných komiksů, povětšinou samy o sobě dost mizerné. (V tomto ohledu se budu v budoucnu těšit na pohnutý komiks Margarity Perly Paroubkové).

Read More →