“Maupassant byl považován za blázna už několik let před tím, než se opravdu zbláznil.” II Na filozofické mám nejradši výhled ze čtvrtého patra. Na pozadí jako by dycky hrál osudový Smetana. Ubohé přízemní obory! II Je tak osvobozující slyšet, jak někdo mezi všemi těmi knihami, co vám rozežírají prsty, a vznešenými lidmi, co vám rozežírají úsudek, naprosto bezelstně přizná, že nečetl Krakatit. “Tam šlo o nějakou tu výrobu traktůrků, ne?” II Všeobecně neuznávám autory, kteří si musí svoji nadřazenost dokazovat latinou. II Proč je Marhoul pořád tak nasranej? A proč jsou takhle pořád nasraný všichni kolem? Fakt byli takhle nasraný i Egypťani? Taky žrali rukolu? Ne, vážně, 90 procent trávy, kterou bych utrhla na libovolné louce, by chutnala líp. II Soustavné obrušování hran plodí volné radikály. Jsem nevyzpytatelná kulička diamantová. II Ve čtvrtek a v pátek jezdím někdy v nočním ránu s Putinem. A vypadá překvapivě stejně zničeně jako celý zbytek autobusu. Což ovšem neznamená, že nemá v kabele schovanou nějakou tu antickou vázu. II Před pár týdny mi přišel dopis s Fifinkou na známce – od právníka. A byl to jenom první záchvěv surreálna, které mě posléze porazilo. II Rozhodně bych preferovala, aby o mně psali bezpatkovým fontem. II A kdo si dá titul i na hrob? Inženýr. III
Jestli jednou někde vážně vzplane lidová vzpoura, tak to bude “u nás” na poště, která slyší jedině na jméno “NejvícnasranýchlidínametrčtverečnívPraze”. Plno z nich čekání se státobornými nadávkami vzdává rovnou, někteří si svoji agresi (zatím) vybíjí ve frontě. Já teda většinou vytrvám, protože oceňuju ten adrenalin, jaký nezažívali snad ani zákazníci poštovního dostavníku, když se v oblaku prachu objevil na obzoru, ale když se včera fronta právě se mnou na špici zasekla, protože u jedné kukaně se stornovalo asi padesát dopisů, co nebyly správně pojištěné, u druhé posílala paní balíček minimálně na Mars a trvala na tom, že bude sledovat zásilku přímo odsud, a zbytek přepážek nebyl v provozu, úplně jsem zezadu cítila, jak se mě ostatní snaží očima skoro hmatatelně někam odpravit, aby se ta povidla konečně hnula.
Proto jsem si taky v posledních měsících oblíbila intimní půlnoční okénko na centrále, kde nečeká skoro nikdy nikdo a kde mám vždycky pocit, že takřka slyším magické šustění křídel poštovní sovy, která ve vedlejší místnosti dohlíží na třídění a razítkování zásilek, které se ještě pod rouškou noci rozletí ke spícím adresátům a nadýchaně jim přistanou rovnou na polštáři. Navzdory tomu, že jde třeba o daňová přiznání. 😀
Zprávy od soudů, škol a jiných, co mi to chtějí naložit do vlastních rukou, si ale stejně musím vystát u své pobočky.
Jádro nové zprávy už jsem navíc znala. Založila jsem si ji aspoň do svého krásného šanonu. Přesně podle asi jediné smysluplné věci, co kdy řekl Settembrini: “Namítnete mi: Co jsou platny třídy, druhy, systémy. A já vám odpovím: uspořádání a roztřídění je začátek ovládnutí, a vskutku strašný je nepřítel, kterého neznáme.”
Tohle je mimochodem jedna z mála dobrých, ale stejně nijak zvlášť přelomových myšlenek, co je Thomas Mann šoupl do Kouzelného vrchu, o kterém se teď musím trochu víc zmínit, protože tuhletu knížku jsem si chtěla přečíst asi tak od gymplu a teďka k tomu došlo a já se s tím potřebuju jaksi vyrovnat.
Tehdy kdysi se o ní profesorka zmínila a a já jsem si řekla něco jako: “Tuberáci, super, to si dám!” 🙂 Navíc tywe Thomas Mannů, německý literární kápo, no neber to.
Jenže se prostě ani v jedné knihovně, kam jsem chodila, nějak nedala sehnat. Takže zůstala a v temnotě mého imaginárního seznamu titulů k přečtení…vyčkávala.
Až před měsícem nějak postřehla, že přišel její čas, a vnutila se mi tak, že jsem si ji konečně půjčila. Mimochodem ale malý spoiler: Dokonce i v pražských knihovnách jsem vypátrala akorát vydání někdy z konce padesátých let. Mělo mě to varovat, ale to ne, já jsem si jen řekla něco jako: “Stará knížka, super, to si dám!” 😀
Naštěstí ale někdo osvícenější než já udělal aspoň tu věc, že knížku vydal jako dva díly. Takže si teď můžu říct, že jsem přečetla celou knížku (a nezahodila ji v půlce, což nesnáším), a přitom už nemusím druhou půlku číst. 
Jako já chápu, že byl Mann třeba vyděšený z toho, jak se svět (1912 – 1924) strašně mění a zrychluje, ostatně kdo dneska není, že, ale bojovat proti tomu tím, že napíšu román, u kterého má čtenář hrozivý pocit, že než se dohrabe ke konci (stránky), celý svět včetně gangu chromých slimáků mu vážně uteče a on tu zůstane sám s mrtvým spisovatelem, to podle mě není extra chytrý krok.
A přitom z toho zaškrceně křičí tak ohromný potenciál! Chrchlající pacienti v rozlehlém plicním sanatoriu, odříznuti od světa kdesi vysoko v Alpách, svět pohlcený rituály, podivný doktor s vlastní temnou minulostí a zálibou v malování, pokoje ležících moribundů – skoromrtvých, dekadentní hostiny, drásavé zvuky za dveřmi, léčebné procedury, kyslík prodávaný po pytlíkách, mrtvoly, které mizí, neviditelná nemoc vznášející se ve vzduchu… To všechno si říká už jenom o patřičně znepokojující obálku a dobrého nakladatele. kdyby to někdo s talentem pořádně vyškrtal a přepsal, mohl by z toho být brilantní gotický román, horor, expresionistický psychologický thriller nebo i hodně temné sci-fi. Takhle je to ale hlavně takový otravně plytký bezbřehý močál, ze kterého se nemůžete hnout, ale ani se nemůžete potopit, i když to byste zrovna docela chtěli, protože takhle akorát musíte poslouchat nekonečné jalové kecy nějakého italského kreténa o veškerenstvu s občasnými rozšafnými vsuvkami z výškrabků hlavního hrdiny.
Nejzajímavější chvíle prvních několika kapitol (které navíc ještě nebyly tak bezvýchodné) přicházely ve chvíli, kdy padla nějaká mrazivá zmínka o plíživých příznacích choroby, která se kolem hrdiny začala ovíjet, a na hladině “příběhu” udělala vlnu, jak kdyby naznačovala, že někde v hlubině se přece jen převaluje něco nestvůrného, co se nám možná podaří zažít, když budeme dál dávat pozor. A tím nemyslím hned piraňu nebo tak něco, ale třeba poutavou psychologickou kresbu. Jenže ani z těchle náznaků nebyl žádný Vítězný dějový oblouk, protože jsme se celkem záhy dozvěděli, že hrdina nijak zvlášť nemocný není a nejspíš ani nebude a že to teda neměl být žádný úvod k zuřivému vnitřnímu i vnějšímu boji pacienta hořícímu na dalších sto stranách, ale jenom trapná záminka k tomu, aby hrdina v sanatoriu mohl zůstat a falešnou hlubokomyslností zmordovaný příběh se plazil dál, protože jsme očividně ještě dost nemeditovali o kravinách. A za takové klišé, jako že se z toho pak udělá “nemoc z lásky”, bych někomu nejradši zlomila brk.
Jsem rozhodně mezi posledními, co by odsoudili knížku proto, že se tam “nic neděje” nebo že se tam “jenom kecá”. Ale jakousi základní podmínkou čtenáře, který se četbou nechce umořit k smrti, nejspíš je, aby to, co se tam neděje, bylo nějakým způsobem zajímavé a to, o čem se tam kecá, bylo něčím zvláštní – když ne nové. A máloco je míň smysluplné než blábolivé tlachání excentriků o ČASE.
Nevím sice přesně, k čemu všemu a k jakým ještě hnutím mysli dojde v druhé půlce, ale zatím bych si troufala hádat, že v případě hlavního hrdiny jde prostě o jednoho totálně fádního bohatého kluka, co rád dělá pacienta a který se rozhodl žít v pohodlném světě namísto v tom skutečném. Navzdory tomu, že ani v tom skutečném by zřejmě neměl žádnou velkou existenciální potíž, a navzdory tomu, že jeho autor o něm neumí moc dobře psát, takže z toho pak hrdina vychází jako ještě nezáživnější tupec, než by nutně musel. Může se leda těšit tím, že tímhle jsou stiženy i všechny ostatní autorovy postavy – nejenže je nedokáže pořádně vykreslit, takže se pak společnou jídelnou promenují spíš papírové modely se smajlíky místo obličejů než skutečné charaktery, po jejichž osudech by se čtenář sháněl, ale ani je zrovna neinspiruje k nějakému myšlení.
Takže to píárko o tom, že na pozadí se bude odehrávat nějaká osudová diskuze o smyslu našeho světa a civilizace, je taky pěkný průser.
27. září. Je to trochu opožděné, jo. Kdo by nevěděl, jak se to stane, tak tomu to můžu prozradit, protože jsem hluboký zasvěcenec. 😎 Hodně kvalitní základ vybudujete tak, že vám na prázdniny zbudou přesně čtyři dny před novým semestrem, které se pak vlivem litosférických tlaků a jiných opruzů ještě zdrcnou na tři dny a cancour, a jen pár hodin po tom, co se nad ránem v pondělí vrátíte, vás sejme akademické, byrokratické, citové a jiné tsunami, co zásadně nemá smysl ani pochopení pro nostalgii, tak, že vás v dalších týdnech zcela zaplňuje dobývání vlastního území z jeho blemcavých spárů.
Nicméně nemůže to být opožděné zase tak moc, jelikož v botách mám ještě pořád písek z pláže.
Ačkoli je fakt, že jsem si kvůli zachování téhle piety musela koupit boty nové.
Nemohla jsem tam ovšem v osudové póze stát moc dlouho, poněvadž doktorka mě navedla, abych se radši sjela dřív, než ze mě vyprchá anestezie, a podle toho, že i skrze tři injekce to už teď bolelo tak, že se mi truchlící pozůstalé zuby draly ven z pusy dobrovolně a chtěly z toho mostu skákat, jsem usoudila, že mi nezbývá moc času. Takže jsem se rozhodla nečekat na soukromí domova, nýbrž zakoupit drogu rovnou na místě od dealera a rovnou na ulici si ji taky šlehnout a hned mi na chvíli bylo líp, protože jsem si připadala úplně jak feťáckej rebel z filmu o krutým životním odcizení, co si vezme svoji dávku přímo na hlavní třídě uprostřed prchajícího davu rozmazaných prázdných hlav, které ho při tom budou lhostejně obtékat. Read More →
Vklopýtala jsem na most a přelomila se o zábradlí. Přívaly slz se mi vsakovaly do šály, kterou jsem si před pár sekundami nepříčetně obhodila kolem hlavy. Dole se traktory a bagry rýpaly ve zbytcích promočené země. Po chodníku za mnou proudili lidé – pokaždé, když mi některá z dvojic přišlápla koutek oka, zasunula jsem se do kabátu ještě hlouběji. Páteční turisti mohli jako bonus spatřit žalem šílenou pražskou Viktorku. Nejraději bych vtáhla hlavu do krku a pak se postupně zhroutila do sebe, až by po mně na zemi zůstaly jenom boty. Strašně to bolelo a nechtělo přestat. Bylo mi, jako kdyby mi ho někdo násilím vyrval z… náručí. A místo něj jsem nahmatala jenom obrovské prázdné nic. Uvnitř jsem krvácela. Přísahala bych, že jsem v puse cítila železitě nasládlou pachuť krve vytékající z rány kdesi hluboko ve mně. Vítr skučel spolu se mnou a a jemně mi chladil sálající tvář. Nejhorší ale bylo, že v nitru jsem věděla, že tohle už se nikdy nespraví…
Vytrhli mi zub. 😕
Tadyhle ve svátečním dojetí věnuji všem ryzím (a to může znamenat ledasco) návštěvníkům tohoto doupěte zmaru svoji vánoční baladu z posledního semináře povídky a doufám, že pod stromečkem všichni najdete nějakého toho čupakábru. 😈 Pokud to nejste vy náhodou. 😉
(Karel už ho našel a teď nemá kde spát.)
(No.)
(Teďko k té povídce teda.)
Téma: Čas radosti, veselosti
Znenadání se ozval lomoz a skřípot, potom to zívlo a černé nebe se jí nad hlavou rozevřelo jako velrybí tlama. Než se však stačila podívat vzhůru, z oblohy něco přiletělo, sesypalo se na ni a praštilo ji do hlavy. Hned nato se víko kontejneru zase přibouchlo a všechno znova potemnělo.
“Au!! Ksakru!” vykřikla.
“No teda pardon, příště, až mě zas někdo půjde vyhodit, nakoordinuju si místo dopadu líp,” omluvil se. Teprve teď jeden na druhého zapoulili zrak. “A hele, koukám, že jsme kolegové,” usmál se o poznání měkčeji a koketně zacvakal druhou řadou zubů: “To je ovšem ale nesmírně příjemné překvapení.” Kapří kostřička se zapýřila, až jí zachrastily ocasní obratle, a prudce sebou mrskla, aby z ní nenápadně opadaly šupiny z oloupaných brambor. “Jak jste se sem dostal takhle…předčasně?” zeptala se ho co možná nejzdvořileji, a kdyby ji ještě měla, dozajista by na něj vyšpulila rybí hubičku.
“Pech to byl,” odfrklo si to, co kdysi bývalo kapřím samcem. Upřímně řečeno, že to kdysi byl samec, nebylo už moc poznat, ale ženy tyhle pohlavní záležitosti vždycky nějak vycítí. Zjevně i kostry žen. Read More →
S novým semestrem se navrátil povídkářský seminář. Tož přemýšlím, že tam budu znova dorážet. První téma znělo Nožem k srdci.
Šla pořád dál. Cesta plná loužiček vedla přímo k moři. Kráčela usilovně. V hlavě se jí jako v železné kobce rozléhaly stále tytéž smrduté věty, k jejichž vyzvracení se ne náhodou nachomýtla. Nechtěla, ale přesto si je nesla s sebou jako pití v PET lahvích. Viděla obličeje jejich původců, o to zřetelněji, že okolní svět jí před očima právě močil z podoby.
Moře kypělo a zbloudile klouzalo po stínech vln jak opilý básník impresionik. Na útesu si čas od času některou z vln rozdrtilo na ledovou tříšť.
Pohled k vodnímu horizontu byl napjatý jako lodní plachta při bouři. Zírala na něj a moře zíralo na ni, jak už to tak nesporně živelná masa umí, a obě strany měly v očích, přičemž moře mělo těch očí o poznání víc, opravdovou hrůzu z mořské nemoci. A nedaleká bójka se též tvářila nevolně. Read More →