27. září. Je to trochu opožděné, jo. Kdo by nevěděl, jak se to stane, tak tomu to můžu prozradit, protože jsem hluboký zasvěcenec. 😎 Hodně kvalitní základ vybudujete tak, že vám na prázdniny zbudou přesně čtyři dny před novým semestrem, které se pak vlivem litosférických tlaků a jiných opruzů ještě zdrcnou na tři dny a cancour, a jen pár hodin po tom, co se nad ránem v pondělí vrátíte, vás sejme akademické, byrokratické, citové a jiné tsunami, co zásadně nemá smysl ani pochopení pro nostalgii, tak, že vás v dalších týdnech zcela zaplňuje dobývání vlastního území z jeho blemcavých spárů.

Nicméně nemůže to být opožděné zase tak moc, jelikož v botách mám ještě pořád písek z pláže.

Ačkoli je fakt, že jsem si kvůli zachování téhle piety musela koupit boty nové. :mrgreen:

Read More →

Nemohla jsem tam ovšem v osudové póze stát moc dlouho, poněvadž doktorka mě navedla, abych se radši sjela dřív, než ze mě vyprchá anestezie, a podle toho, že i skrze tři injekce to už teď bolelo tak, že se mi truchlící pozůstalé zuby draly ven z pusy dobrovolně a chtěly z toho mostu skákat, jsem usoudila, že mi nezbývá moc času. Takže jsem se rozhodla nečekat na soukromí domova, nýbrž zakoupit drogu rovnou na místě od dealera a rovnou na ulici si ji taky šlehnout a hned mi na chvíli bylo líp, protože jsem si připadala úplně jak feťáckej rebel z filmu o krutým životním odcizení, co si vezme svoji dávku přímo na hlavní třídě uprostřed prchajícího davu rozmazaných prázdných hlav, které ho při tom budou lhostejně obtékat. :mrgreen: Read More →

Vklopýtala jsem na most a přelomila se o zábradlí. Přívaly slz se mi vsakovaly do šály, kterou jsem si před pár sekundami nepříčetně obhodila kolem hlavy. Dole se traktory a bagry rýpaly ve zbytcích promočené země. Po chodníku za mnou proudili lidé – pokaždé, když mi některá z dvojic přišlápla koutek oka, zasunula jsem se do kabátu ještě hlouběji. Páteční turisti mohli jako bonus spatřit žalem šílenou pražskou Viktorku. Nejraději bych vtáhla hlavu do krku a pak se postupně zhroutila do sebe, až by po mně na zemi zůstaly jenom boty. Strašně to bolelo a nechtělo přestat. Bylo mi, jako kdyby mi ho někdo násilím vyrval z… náručí. A místo něj jsem nahmatala jenom obrovské prázdné nic. Uvnitř jsem krvácela. Přísahala bych, že jsem v puse cítila železitě nasládlou pachuť krve vytékající z rány kdesi hluboko ve mně. Vítr skučel spolu se mnou a a jemně mi chladil sálající tvář. Nejhorší ale bylo, že v nitru jsem věděla, že tohle už se nikdy nespraví…

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Vytrhli mi zub. 😕

Tadyhle ve svátečním dojetí věnuji všem ryzím (a to může znamenat ledasco) návštěvníkům tohoto doupěte zmaru svoji vánoční baladu z posledního semináře povídky a doufám, že pod stromečkem všichni najdete nějakého toho čupakábru. 😈 Pokud to nejste vy náhodou. 😉

(Karel už ho našel a teď nemá kde spát.)
(No.)
(Teďko k té povídce teda.)

Téma: Čas radosti, veselosti

Znenadání se ozval lomoz a skřípot, potom to zívlo a černé nebe se jí nad hlavou rozevřelo jako velrybí tlama. Než se však stačila podívat vzhůru, z oblohy něco přiletělo, sesypalo se na ni a praštilo ji do hlavy. Hned nato se víko kontejneru zase přibouchlo a všechno znova potemnělo.

“Au!! Ksakru!” vykřikla.
“No teda pardon, příště, až mě zas někdo půjde vyhodit, nakoordinuju si místo dopadu líp,” omluvil se. Teprve teď jeden na druhého zapoulili zrak. “A hele, koukám, že jsme kolegové,” usmál se o poznání měkčeji a koketně zacvakal druhou řadou zubů: “To je ovšem ale nesmírně příjemné překvapení.” Kapří kostřička se zapýřila, až jí zachrastily ocasní obratle, a prudce sebou mrskla, aby z ní nenápadně opadaly šupiny z oloupaných brambor. “Jak jste se sem dostal takhle…předčasně?” zeptala se ho co možná nejzdvořileji, a kdyby ji ještě měla, dozajista by na něj vyšpulila rybí hubičku.

“Pech to byl,” odfrklo si to, co kdysi bývalo kapřím samcem. Upřímně řečeno, že to kdysi byl samec, nebylo už moc poznat, ale ženy tyhle pohlavní záležitosti vždycky nějak vycítí. Zjevně i kostry žen. Read More →

S novým semestrem se navrátil povídkářský seminář. Tož přemýšlím, že tam budu znova dorážet. První téma znělo Nožem k srdci.

Šla pořád dál. Cesta plná loužiček vedla přímo k moři. Kráčela usilovně. V hlavě se jí jako v železné kobce rozléhaly stále tytéž smrduté věty, k jejichž vyzvracení se ne náhodou nachomýtla. Nechtěla, ale přesto si je nesla s sebou jako pití v PET lahvích. Viděla obličeje jejich původců, o to zřetelněji, že okolní svět jí před očima právě močil z podoby.

Moře kypělo a zbloudile klouzalo po stínech vln jak opilý básník impresionik. Na útesu si čas od času některou z vln rozdrtilo na ledovou tříšť.

Pohled k vodnímu horizontu byl napjatý jako lodní plachta při bouři. Zírala na něj a moře zíralo na ni, jak už to tak nesporně živelná masa umí, a obě strany měly v očích, přičemž moře mělo těch očí o poznání víc, opravdovou hrůzu z mořské nemoci. A nedaleká bójka se též tvářila nevolně. Read More →