Odnaučila jsem se tančit v páru. To už líp držím formaci. Výhodou ale je, že někomu můžete vnutit svůj hnusný koktejl a on vám za to dá svůj.
Od hlavní výhry jsme byli jenom 27 losů.
Loňský parapet. Proděravělý nárt. Při Nothing else matters. A DJ, který si myslí, že život končí finálním skokem, a přitom teprv potom začly tancovat ty nóbl babky. #timeofmylife
Den sedmý – 26. 8.
Zase se to začíná chovat jak celoroční vytrvalostní battle aka Paměť versus Čas. Si myslím, že všichni ti zapomenutí análoví pisálci typu Kosmas a kol. nemohli dělat nic jiného než smolit od rána do večera ty svoje zkazky akorát podle toho, co jim kdo zvenku přišel navykládat, čímž by se mimochodem vysvětlilo i to množství nelogických skoků v dějinách, které se omlouvají jakože Velký Mytický Příběh, aby se po logice radši nikdo neodvážil ptát.
Každopádně sedmého dne našeho putování po [tre kronOr] (slyšíš to, jo, Zárubo!) jsme se, někteří, vohákli do růžových šatiček a šli korzovat po Stockholmu, který si už pár stovek let pase takové větší stádo ostrovů, aby se měl kde rozvalovat, a který si i vlastní bránu, skrz kterou se do něj leze, vyzdobil podle zbožňovaného severského stylu prudce designovými rybími dekoracemi.
Na Bílé hoře už trsají duše mrtvých.
Na Palachovu posmrtnou masku měl prý solidně natrénováno. Už na střední dělal pro absolventské tablo posmrtné masky všech spolužáků.
Dokud stojíš, žiješ.
Nejlepší film. Jeden z nejlepších vůbec. Rozhodně se nasoukal do nějaké top pětky na filmovém vrcholu a rozbil tam základní tábor. Pozval na guláš zmrzlého Lovce trolů. Udělal si kámoše z Tuckera a Dalea… A společně ukradli kyslík Davidu Lynchovi, který se sám od sebe z nějakých mysteriózních důvodů domníval, že tam patří taky. 😀 No zkrátka, zažila jsem u Mittyho tři úplně nové pocity, které teďka hodlám zasadit do třech vět plných spoileru:
Walter Mitty a jeho tajný život je film, jehož hrdinové si vás uzurpují – chcete každopádně vědět, co se s nimi bude teď dít dál, navzdory tomu, že fikční svět už pár minut zasypávají titulky a sběrači osvobozeného popcornu už hlasitě podupávají v periferním úhlu pod nouzovým východem.
Ale zároveň! cítíte, že by vůbec nevadilo, kdyby se hlavní pár nakonec nedal dohromady a skončilo to u skateboardu od islandských grázlíků, protože film/příběh by byl i tak úplně stejně správnej.
A životem dokonale rozrytý filozof Sean Penn v kamaších (který se hodně zlepšil od doby, co jsem usnula u jeho teplého politika a on mezitím stihl asi pětkrát propadnout ve volbách), co skrz obří objektiv kontroloval sněžného levharta, mě asi poprvé v životě přiměl přemítat o tom, že by bylo fajn si někdy na chvíli vyzkoušet, jaké to je být mužem.
Pak mě to ale zas přešlo. 
Ani nevím, který jiný film tohle všechno zvládl.
Eyjafjallajökull!
Značím si zde konečně pár svých bezprostředních postřehů k týranému, protože prostřednímu hobitímu dítěti z Jacksonovic dvorku.
Zle omladěný Legolas vypadá jak mimozemšťan, co proběh’ vápnem, ale rozhodl se jako správný elf tvářit, že to je schválně. Holt nějaký ty životní peripetie s Viktoriiným andílkem se mu od dob, kdy bez závazků čekoval rudý úsvit a spolu s Gimlim dělal do rasistických fórů, vepsaly do tváře. Paradoxně nás ale může utěšit fakt, že do “navazující” trilogie ubere mejkapu, takže už nebude tolik připomínat kompars z videoklipu Buchet je spousta.x
Scenáristi si vzali k srdci moje konstatování po předchozím filmu, že Fili a Kili jsou největší sexani, a jednoho z nich nad (Tolkienův) plán málem sejmuli. Naštěstí ale byla po ruce zas nějaká ta elfka, co by se svíjela nad polomrtvým a cpala mu do rány plevel. Bohužel ale nikdo neumí být tak skvěle polomrtvej jako Elijah Froďák blahé paměti.
Jako chápu, že Bilbo má dělat odlehčení v chumlu těch osudových trpaslíků, ale nechápu, proč jeho výstupy musí vypadat jak polopatická okresní pantomima, aby fakt i těm nejtupějším došlo, že je tady ta komická vložka.
Btw, ti trpaslíci se někdy chovají tak idiotsky, že by vedle nich vynikl každý ňouma. Si to představte, že se sto let trmácíte k nějaký hoře, celou cestu vás stopujou skřeti jeden hnusnější než druhý (pro zubaře to musí být obzvlášť podívaná) a všelijaké jiné kreatury, prdel máte plnou třísek z toho, jak jste si kus cesty zpříjemnili plavbou v sudech, vydrápete se nahoru k tajným dveřím do hory a jenom proto, že vám zrovna zapadne slunko, si ani na chvíli nesednete na šutrák, abyste to promysleli, ale rovnou se celkem bez protestů vypravíte na zpáteční pochoďák.
Kdy že se přestaly natáčet filmy? Už ani nemáme šanci prohlídnout si scenérie, kulisy a celý ten fikční svět, protože nás fašistická kamera okamžitě natlačí na nejbližší roh a převalí přes tři prostorové dimenze.
Ještě štěstí, že odněkud někam dycky vyzývavě trčela nějaká ta páka, se kterou se děj mohl pohnout dál.
Ovšem proč mluví všichni obří pavouci jak Glum? To ho sežrali?
Stezka v Temném hvozdu má tytéž vyviklané kachle jako kdekteré československé reálné socialistické sídliště. A taky se vám tam může přihodit kdeco nepěkného.
Toho drozda jsem si představovala trochu víc jako drozda a trochu míň jako stroječek šíleného steampunkera.
Gandalf opět exceluje ve své roli “někde (nejlíp na hodně úzkém mostě přes hodně hlubokou propast) urputně stuj a drž”. Neméně skvostný je pak v navazující roli “hodně špinavě a uvězněně někde tragicky trč (když to neustojíš)”.
Uličky Hůrky vypadaly trošku jak ze starých dobrých ateliérových nedělních pohádek, kterými Česká televize zaplácne všecky nezodpovězené Moravcovy otázky.
A když pominu romantickou rozpravu ve vězení o tom, jaké světlo koho bere víc, všechno to bylo příšerně zdivočelé a zběsilé. Šup sem, šup tam, už se špičkujeme s Meddědem, šup a už jsme v Temném hvozdu, tam se ostentativně a nenápaditě motáme asi tak 10 minut a šup už nás vězní hnusní elfové, kde chvíli postojíme u mříže, abychom měli profilovku z vězení, a šup už se vezeme v Bardově kocábce. V podstatě mám dojem, že to všecko (nasraný drak included) zmákli dřív než Liam Neeson v 96 hodinách.
